Konvikt

Název objektu
Pochází z latinského slova convivere = společně žíti a vztahuje se k době, kdy tu společně bydleli a stravovali se mladí bohoslovci - jezuité, převážně šlechtického původu (od 17. st.). Internát byl financován z četných nadací.

Historie místa a stavby
Při záchranném archeologickém průzkumu poč. 20. st. byly odhaleny fragmenty zástavby z 12. st., četné doklady železářské výroby, záušnice, střepy křišťálu a skleněné nádoby. Poč. r. 1372 zakládá Jan Milíč z Kroměříže v místě dnešního kostela sv. Bartoloměje kapli sv. Maří Magdaleny. Původně tu stávaly tzv. Benátky, domky prostitutek, které byly právě díky apelaci Milíče u Karla IV. zbořeny. Pro kající se nevěstky tu nechal postavit útulek zvaný Jeruzalém. Při Bartolomějské ul. se zachovaly části gotického domu z 2. pol. 14. st. 1374 - 1420 určil Václav IV. budovy pro studium cisterciáckým mnichům (kolej sv. Bernarda), v době husitských válek se komplex rozpadl a později byl rozprodáván po částech světským majitelům. Během 16. st. byly částečně propojeny původně samostatné objekty, vznikla také renesanční klenba průjezdu z Konviktské ul. V pol. 17. st. zde stojí dva stavební celky - dům Vyšínovský (U Hořejších) a skupina čtyř vedlejších domů, které získal pobělohorský zbohatlík Šimon Petr Aulík z Třebenic. R. 1659 odkupují domy od jeho dědiců jezuité a již r. 1660 začínají s výstavbou nového kostela (dostavěn do úrovně klenutých sklepů). R. 1669 přikoupili i Vyšínovský dům a zahájili rozsáhlou přestavbu - na západní straně bylo vystavěno křídlo s refektářem, kuchyní a dormitáři v patrech, dvouramenné schodiště umožnilo propojení se staršími částmi. R. 1703 areál vyhořel, při opravě byla vybudována dvoupatrová věž (snesena 1864), a ve 20. l. kostel sv. Bartoloměje. Do r. 1773 (dočasné zrušení jezuitského řádu) byly ještě nahrazeny původní dřevěné pavlače zděnými. Po zrušení řádu následovalo i zrušení internátu a odsvěcení kostela. Konvikt byl r. 1786 rozprodán ve veřejné dražbě, většinu areálu získal truhlář Jos. Feigl, který ho uzpůsobil na byty a dílny (tiskárna, sklad papíru, truhlárna aj.), refektář byl upraven na taneční - koncertní sál, svého času nejlepší v Praze (r. 1863 se zde poprvé tančil nový společenský tanec Česká beseda). R. 1830 zde založil Spolek pro pěstování církevní hudby v Čechách varhanickou školu, která sice byla poněkud konzervativní, přestoměla mnoho žáků - pozdějších skladatelů, např. Ant. Dvořáka, Karla Bendla. Působili tu vynikající učitelé Jan Nepomuk Vitásek, Josef Křička (pozdější sbormistr Hlaholu), J. L. Zvonař (autor písně Čechy krásné, Čechy mé). V 50. l. 19. stol. byl kostel obnoven pro kongregaci Šedých sester, zaměřenou na ošetřování nemocných. V rámci stavebních úprav byla barokní fasáda doplněna klasicistním rámováním oken a vedle kostela přistavěn objekt řádového domu. V meziválečném období tu bylo oblíbené kino Arnolda Reimanna. R. 1949 areál zabavila Státní bezpečnost a v 50. - 70. l. došlo k nevhodným úpravám. V l. 1947 - 58 sál využívalo studio Krátkého filmu Bratři v triku, které založil Jiří Trnka. R. 1971 byl na objekt vydán havarijní výměr a po archeologickém průzkumu začala v r. 1982 rekonstrukce, kterou provedl SÚRPMO. V prvním poschodí severního křídla byly objeveny trámové renesanční stropy. Podklad pod malbami byl proti tehdejším zvyklostem bílý a každý trám i prkno bylo zdobeno jiným motivem. Společenský sál byl opět zpřístupněn veřejnosti jako kino Konvikt.

Společenský sál
Nachází se v bývalém refektáři od konce 80. l. 18. st. R. 1798 tu koncertoval Ludwig van Beethoven, jeho klavírní hra byla většinou hodnocena v superlativech, méně byl oceňován jako skladatel (kromě jiného zahrál vlastní koncert C-dur a rondo A-dur, op.2). Každý pátek v zimě se tu konaly hudební akademie a mezi slavnými účinkujícími byl např. Hans von Bülow, ruský klavírista Anton Grigorjevič Rubinštejn, klavírista a skladatel Jan Ladislav Dusík, houslista Ferdinand Laub, Frant. Ondříček, Clara Schumannová. Bylo zde např. poprvé provedeno celé komorní dílo Bedřicha Smetany i některé komorní skladby Dvořákovy. Sál s výbornou akustikou tehdy patřil otci skladatele Karla Bendla. 5. 2. 1840 se zde konal 1. český bál, jehož iniciátorem byl J. K. Tyl spolu s K. Sabinou, K. H. Máchou, Š. Hněvkovským. Ples byl velmi úspěšný a stal jednou z nejvýznamnějších událostí národního obrození. Sál byl vyzdoben v národních barvách, stejné barvy měly i stužky v klopách pořadatelů a tanečníků. O půlnoci se rozdávaly výtisky Sabinovy básně Vlastenkám. Významnou událostí bylo také první uvedení salonního tance Česká beseda r. 1863. U jeho zrodu stál Jan Neruda, taneční mistr Karel Linek (použil úprav tanců sousedská, furiant, rejdovák, polka, obkročák aj.) a spolumajitel hudební školy Ferdinand Heller (složil hudbu na lidové motivy).

Kostel sv. Bartoloměje
Postavil ho v l. 1726 - 31 Kilián Ignác Dienzenhofer na dochovaných klenutých sklepech a zdech zahájené stavby kostela z r. 1660. Zdi byly nově konvex - konkávně upraveny. Jde o jednolodní vrcholně barokní stavbu. Uliční průčelí obsahuje několik typů oken, velmi cenné díky mimořádné kompozici je hlavní průčelí, nezvykle obrácené do dvora. Je zdobeno sochami 12 apoštolů, Panny Marie a Krista od Matěje Václava Jäckela. Interiér zdobí rozměrná stropní freska Václava Vavřince Reinera, která zobrazuje Přímluvu Panny Marie u Nejsvětější Trojice (nad presbytářem), Mučení sv. Bartoloměje (nad lodí), anděly, sv. Jana Nepomuckého a zřejmě sv. Bartoloměje (nad kruchtou). R. 1773 byl kostel odsvěcen společně se zrušením řádu, r. 1854 obnoven jako řádový kostel kongregace Šedých sester. Z původního vybavení zůstaly oltáře z umělého mramoru, hlavní a dva vedlejší, v hlavní lodi štukové reliéfy nad slepými portálky. Kazatelna je pseudobarokní, dřevěná s povrchovou úpravou umělého mramoru, dřevěné sochy vytvořil Břetislav Kafka.

Socha sv. Václava
Ve výklenku sever. zdi nádvoří je umístěna kopie sochy sv. Václava jako vinaře od Jana Brokoffa. Kopii vytvořil z umělého kamene Jiří Líbal v r. 1999, originál je umístěn v Lapidáriu Národního muzea.